‪#004 Málem prasklá hlava

Včera na mě vyskočil citát "Otevírám se novým příležitostem".
Jako by snad věděl, že dnes přijede Lucka - která ten citát mimochodem připravila - a ukáže mi, jak i já mohu kouti část svých (zatím jen nesmělých) plánů.
Ukázala! A já jsem nadšená. Předčilo to všechna má očekávání.
Nakonec mi spadla čelist, když jsme tak konkrétně probraly i to, jakým pokladem může být to moje "jen tak" kreslení.

Že jsem v něco takového, zatím jen bláznivě, doufala, snad není pochyb, nač to extra zdůrazňovat. Nicméně chci zdůraznit zajímavou paralelu. Tohle - stejně jako kdysi to s tím psaním - je bylo na té nejzazší poličce mých nejbláznivějších snů. Jeden z těch s podmínkou. Ten, ke kterému se dopracuju, až budu finančně v pohodě a nebudu muset řešit každou korunu, kterou si vydělám. Možná až klofnu nějakýho Willyho Wonku mezi papírníky či výrobci barev.

No jo, jenže... co když bych to měla udělat přesně naopak? Začít tím nejbláznivějším! Hmmm. Nakonec nikdy jsem si tak úplně normální nepřipadala a normální řešení se zatím příliš neosvědčila. No a jednou zasazená myšlenka začala svou cestu...

Večer jsem padla s dětmi se silným bolehlavem. Měla jsem pocit, že mi snad pukne hlava. Motala se a pocity v těle byly celkem šouflózní. Tohle jsme nerozdýchávala.
S hekáním a sténáním jsem se přesunula do své postele a doufala, že se svět brzy přestane točit kolem mě. Takhle jsem si tu hvězdnou slávu nepředstavovala. Myslela jsem, že to bude zábava...

Vykašlala jsem se na všechno!

Nekoupený lístky, nedotažený facebook, neumytý nádobí, nesbalená na cestu. Vlastně jsem v takovouhle nahnutou chvíli ani netušila, zda zítra ráno vstanu a místo opaření čajem vyprovodím své dítko do školy, stihnu všechno nestihnutelný a vyrazím zcela fit na naše žž setkání...

A bylo mi to v tu chvíli jedno.
Chtěla jsem jen vypustit všechnu tu páru v mý hlavě a konečně cítit klid a pohodu.
Pak jsem nějak usnula.
Vzbudila se v půl třetí.
Ve čtyři dvacet jedna.
Nastavila budík a uvědomila si, že je mi mnohem líp.
Pak jsem v klidu dospala až do rána.

‪#003 Pohroužena v tvořivost

Mám pocit, že jsem tak trochu jako ve snu.

Vím, že je život, který je tady a teď. Vím, co je potřeba dělat a vím, že některé věci chci dnes s chutí odložit, protože teď potřebuji dotáhnout něco pro sebe.
Nějak se bojím, což není tak úplně správný výraz... Spíš je to tak, že se tomu nelze vzpouzet, a ty první kroky musím dotáhnout. Nechci dělat žádné úkroky, chci zůstat v proudu, ve kterém teď jsem, a odmítám se vzdát téhle vlny. Říkám to rovnou: "Dobrovolně neslezu!" Chci si to užít a nechci už jen vzdychat.

Já teď už nejsem ta, která nad vším jen vzdychá a říká si "Až někdy!" Ani náhodou.
Něco se zlomilo a já to chci teď. Chci žít svý sny.
Chci to všechno, co jsem děsně dlouho odkládala, dotáhnout teď. HNED!
Nejlépe hned...

Po pravdě? Nutit se nemusím. Jde to tak nějak samo. Nad ničím není třeba nijak dlouho přemýšlet. Krásně se vše seskládává a já to jen zhmotňuju. No jasně, že to není dokonalý, jasně že to má mouchy - třeba můj web rozhodně. No a co? Stále jsem jen oddalovala něco, co už vlastně bylo a proto se nemohlo nic posunout dál. Plánů a přání bylo až až, ale žádný stále viditelně. Mnoho schovaných. Nyní chtějí zářit.
A já s nimi. Směle...

Bylo na čase, co.

‪#002 Když nemůžeš, přidej!

Emil Zátopek těsně před cílovou páskou. Maximálně soustředěný na cíl, na vítězství - na SVÉ vítězství. Takhle se vyhrává!

Ano, před cílovou páskou ROZHODNĚ nikdy nezpomaluj. Chceš-li vyhrát, ve finiši musíš napnout všechny zbytky sil. Vždyť je to jen na těch pár vteřin, které z tebe udělají vítěze, nebo někoho na druhém, třetím... místě.

I v Sokole nám říkali: "Cílem musíš proběhnout plné pecky!" A tak jsem si zapamatovala, že před cílovou čárou rozhodně nezpomalovat (jak jsem z oblibou dělala, abych se nevyflákala), ale cílovou čárou se probíhá naplno, ideálně ještě zrychlím. A tak to je!

Jenže život není vždy jen jeden závod. Život je jedna velká olympiáda, a věřte mi, že jsou chvíle, kdy udělat přesný opak, je to nejlepší, co můžete udělat.

Když nemůžeš, dej si pauzu!

V určitých případech má zastavení mnohem lepší výsledek...
Na vás je rozlišit kdy přidat a kdy zastavit. To nemusí být vždy jednoznačné. Je tam velmi, velmi tenká hranice. Tak tenká, že snadno můžeme přidávat v moment, kdy bychom měli brzdit a brzdíme ve chvíli, kdy bychom měli jet na plné pecky.

Rozdíl vám nikdo nevysvětlí. Rozhodně ne já. To musíte cítit. V sobě.
Máte přece ten nejlepší barometr na světě. Své srdce a tělo. S respektem k těmto entitám najděte odpověď na potřebné přidání či ubrání - dřív než bude pozdě...

‪#001 Narození je dobrý start

Dnes je ten slavný den, kdy k nám byl zaveden... ne, to není ten den. Dnes je ten den, kdy jsem v brzkých ranních hodinách byla porozena a začal můj život na téhle planetě. Začal můj příběh, který buď budu vyprávět, nebo si ho sami budou šuškat vrabci na střeše anebo po něm neštěkne ani pes. To si ještě rozmýšlím...

Nicméně, dnes chci říci jen dvě věci.

Včera večer jsem udělala takovou maličkou vočúrávku. Víme jak to má FB. Co neví, to nepoví. Je to taková reklamami prošpikovaná drbnička. Když to vím, mohu to využít ve svůj prospěch. A to jsem přesně udělala. Tyhle narozeniny jsem si chtěla FAKT užít. Dnes jsem toužila dostat přání jen od těch, kdo si sami vzpomenou. Od těch, kteří vážně ví. Bez nápovědy. Sami od sebe...
Přestože to bylo jen 7 lidí (opravdu JEN?), tak mám radost. Děkuji...

Druhá věc... jsou vlastně věci dvě - jednak fotím narozeninový WOL (ne, nebude z toho YOL, teď fakt ne!) a dotáhla jsem profil na Instagramu (který pojmu jako svůj art profil), a poprala se s prvním snímkem.

Jejda, překvapení - má to čtvercový formáty!
Tak pro příště, no!!!

365/088 Zipy má super tipy

Někdy ze synovy aktovky vypadnou poklady.
Zrovna jako včera.

Kromě toho, že to bylo po dlouhé době něco, co mě zaujalo, musím říct, že Zipy jako by tušil, co jsem včera psala na tenhle blog. Přišel nezván, ale vítán s odpovědí. Jako by nějak věděl, že jsem v té křehké fázi rozhodování. V té fázi, kdy stačí jedna jediná kapka a vy si řeknete: "Tak na tohle kašlu!"

Místo kašle, či kašlání, jsem si ale přečetla co MI POSLAL:

2 pravidla, jak se dobře rozhodnout
1. Pomůže mi to cítit se lépe?
2. Neubližuji tím sobě ani nikomu jinému?

A protože ladím v obou podmínkách, je to jasný. Je rozhodnuto. Třetí výzva 365 dní startuje na moje ehm ehm narozeniny a bude to můj rok.
Bude? Jo, bude.
Rozhodla jsem se, že bude.
Bude to MŮJ ROK!

365/087 Do sedla

Během posledního týdne se ve mě něco zlomilo (v tom nejlepším slova smyslu) a ať to bylo cokoliv, nahodilo mě to do sedla. Ale do toho nejkrásnějšího sedla, o jakým jsem snad jen mohla v posledních dnech snít. No, abych pravdu řekla, moc jsem o ničem nesnila, poslední týdny... měsíce... možná rok... Uf.

Ale teď je nějaký boží období (díky za něj!) a přichází mi jedna myšlenka za druhou a ne, nezdají se mi všechny boží, ale většina z nich mi dává smysl a těžce mě bere u srdíčka. A to se tetelí. Blahem. Jo, tetelím se blahem úplně celá...

Dnes jsem po dlouhé době zavítala k Tasslovi. Neptejte se proč, tohle sama nikdy nevím. Vždy, když jsem u něj, neubráním se návštěvě Misantropa. A najednou jsem na jeho... ano, došlo mi to hned s přečtením posledního - prvního příspěvku: projekt 365! Ten projekt, TENHLE projekt, který jsem já prostě nedotáhla. Můj plán zněl jasně, stejně jako jeho - "ať se děje, co se děje, napsat každý den."

Nepovedlo se!
On to dal.
Uf. Teda lepší nakopnutí jsem si přát nemohla...

Vždyť je to JEN ROK. 365 dní.
Já nevím, proč na tom TOLIK záleží. Mandaly jsem dala, tak proč by psaní mělo být problém? Není jediný důvod. A protože jsem z posledních dní slušně v rauši, říkám si, že když mám za pár narozeniny a bude to takový "nijaký číslo", ale ten příští rok naopak - pěkný kulatý, tak že bych... že bych se k němu propsala...

Musím se smát!
Mám ještě 2 dny na to si tuhle demenci rozmyslet. Jenže víte co, nepokořená výzva je jak kamínek v botě... Můžete stále jít, můžete si říkat, že se třeba posune, kde to tolik tlačit nebude, nebo že to ten "kousek" dáte, anebo po všech těch vnitřních rozmluvách se jednoduše zastavíte, dřepnete, sundáte ten zatracenej škrpál z nohy a tu zpropadenou nepříjemnost prostě VYSYPETE.

Ta úleva, když vás nic v botě netlačí.... Jooo, myslím, že to znáte.

A já jsem přesně v té fázi, že mě něco tlačí v botě a mohla bych to vysypat třistapětašedesátkrát a měla bych pokoj. Takže????

365/085 Není co dodat

365/082 Klid nebo umírání?

Touha po stálém pohybu, jako po synonymu neumírání, mě za poslední rok málem přivedla ke kolapsu. Ne, nepřeháním, jen jsem se zastavila dřív, než jsem ten kolaps prožila. Dřív než jsem, kvůli téhle zcestné představě o nikdy nekončícím růstu, neskončila na márách. Navíc ne kvůli sobě....

Nelze stále růst - aktivně nepřetržitě.
Vše se střídá a cílem je rovnováha. Ne být uprostřed, bez chvění, ale měnit se v jednotlivých pólech. Rovnováha znamená střídat tmavou s bílou, horní ze spodní, den s nocí, a v každém okamžiku si to užít. Proti pohybu je zastavení. Když nejsem v akci, neznamená to, že hned umírám, že jsem bez akce, znamená to jen, že poté, co dám věci do pohybu, musím nechat prostor pracovat zákonitosti - např. fyziku!

Musím se podívat, kam celý ten kolos, který jsem dala do pohybu, jede.
Jak mu to v té jízdě sluší. Podívat se, zda dojel tam, kam jsem chtěla a co se tam dál děje. Nemusím okolo všeho poskakovat, všechno kontrolovat a do všeho nenechavě zasahovat.

To z mého pohledu není ani nutné, ale ani zdravé. Podle mne to spíš značí, že nevěřím procesu, který jsem začala. Nevěřím, že věci se stanou tak správně, jak se stát mají...
Zbytečně tak vyčerpávám energii v moment, kdy už se mám radovat ze zralého ovoce!

Zjišťuju, že tohle mne nebaví. Takhle věci dělat nechci. Jestli někdo musí být stále v pohybu, je to proti přírodě. Ta taky neroste nonstop. Nejvíc roste na jaře, v létě sílí, na podzim sklízí ovoce své půlroční aktivity a přes zimu se stáhne, odpočívá a uvědomuje si svůj pokrok. Právě příroda to dělá sakra dobře.

Jen lidi se snaží stále jít hlavou proti zdem. Proč? Netuším....
Ale já nemusím dělat něco, čemu nerozumím. A nebudu to dělat. Nebudu to dělat hlavně proto, že někdo si myslí, že takhle to je správně.

Buďiž mu přáno - já nepotřebuju mít hlavu rozmlácenou... a taky už nechci!
A to je nejvíc!
Pro mě ano.

365/081 Kreativní vzplanutí

Ani nevím, kde se najednou vzalo. Tak nějak vyskočilo ze zálohy.
Nahé. Buclaté. Mazlivé.
Hodně. Neskutečně mazlivé. Vlastně skutečně hodně moc...

Jsem šťastná.
Konečně jednoduše šťastná.
Mám zas hlavu plnou nápadů.
Tyhle stavy prostě MI-LU-JU.

Neeee, dost. Neříkej tu přitrouble dospěláckou myšlenku. Fakt musíš? Proč si to neodpustíš! Proč sem musíš napsat něco o tom, že je škoda, že to nepotrvá věčně. Seš takovej suchar. Trapák na druhou.

Neblbni...
Užívej si to.
Je to boží!

365/080 Překvapení okamžiku vzplanutí

Dnes jsem zažila přesně ten okamžik, jak jsem dřív psávala blog. Ten pocit, kdy přijde myšlenka a vy najednou víte, že tohle musíte zvěčnit. Slova z vás padají úplně sama, úpravy zcela minimální. Prostě píšete, píšete, dokončíte to, pak si opravíte překlepy, jste celí rozechvělí a uvnitř sebe cítíte hluboké uspokojení ze sdílení své myšlenky a víte, že není třeba, aby něco "zrálo", protože tohle je jedlý od prvního písmenka...

Ten pocit už jsem skoro zapomněla. Nebudu lhát, že bych ho už v sobě neprobudila, ale stále to bylo jen takové výjimečné ťuknutí. Nic, co by mne skutečně celou uchvátilo, zaplavilo a naplnilo až po okraj. Dnes to tak bylo.

Pro tenhle pocit je psaní tím, co z hloubi duše miluju.
Tím, proč nemohu přestat.
To, proč si hraní se slovy chci dopřávat v co největší možné míře.

Možná to byl zas jen jeden tón. Možná je to začátek krásné melodie.
Nelpím na ničem. Užila jsem si dnešek, nechala se tou vlnou unést, osvěžit a těším se na další, která přijde. A dokonce jsem vyřídila i množství zaprášených komentářů. Dnes se mi bude usínat opravdu opravdu hodně sladce.

Děkuji si!
Děkuji!

365/078 Nečekaná motivace k četbě

Když se to sejde, tak se to sejde. S víkendovým programem se potvrzují všemožné nemožné Murphyho zákony. je to k smíchu. Ale protože tenhle film mi tak nějak unikl, a já byla naladěna, volba pro dnešní večer byla jasná.

Leo klasika. Tohle sice není jeho nejsilnější role - neurazil ani neoslnil, ale kdo mě fakt dostával je Carey Mulligan. Tak dokonalá směs naivity, odhodlání, strachu, nejistoty - vše současně v očích, v gestech i celkovém postoji... Já nevím jak to dělá, ale tyhle směsky uměla už ve Škole života...

Nevím zda za to mohla tak velkoryse pojatá kamera, nebo střih, možná i způsob vyprávění, ale musím jít do knihovny a najít tam tuhle nevelkou Fitzgeraldovu knihu a přečíst si jí. A je to vážně nutné.

Nikdy jsem nebyla tak silně motivována k přečtení knihy díky filmu. Většinou jsem se spokojila s tím, co mi přinesl film (pokud jsem teda už dílo nečetla), ale tohle je jiné. Musím do knihovny a udělat si čtecí víkend. Asi...

Uvidíme, kdy to ze mne vyprchá a kdy bude přečteno. Teď chci jen odpočívat, načerpávat síly, pracovat pomalu, bez spěchu, bez stresu... No, třeba sebe sama překvapím...

365/075 Konečně dobré ráno

Cítím se skvěle.
Ten pocit v žaludku, ten klid, který nepředznamenává žádnou bouři, protože se prostě bouře opravdu nechystá, je neskutečně příjemný.
Tušila jsem, že to bude léčivé. Věřila jsem, že se dostaví tohle zklidnění, a že se moje hlava zase osvobodí. Moje tělo se zklidní. Moje únava začne postupně odeznívat a navrátí se jistota, a možná i něco navíc. Něco, co mi takhle cesta přinesla.

Nejen uvědomění toho, co chci.
Nejen uvědomění toho, jak opatrná mám být na svá přání.
Nejen toužebně očekávané uvolnění na těle i duši.

Překvapivě mi i přinesla nový rozměr v mé lásce k dětem. Jiný rozměr v mém mateřství. Jiný pohled na to, co mám - jak úžasné kameny mohu pomáhat opracovávat. Vím, že to nezapomenu. Vím, že ve mě povolila nějaká struna. Bezbolestně, ale viditelně. Pro mne určitě.

Uvidíme, co bude dál...

365/071 Přiznání - nedávám to!

Ne, ne a ještě jednou NE.
Unavená, rozhozená, v pracovním procesu. Zmítám se v doznívající nemoci a nemám vůbec chuť psát. Drží se mne to tak nějak celý prosinec. Nemám vůbec náladu něco násilím držet a tvářit se, že tuhle výzvu dávám.

Ne, nedávám. Nechci nic tahat z paty. Občas jsem to z nouze udělala, ale přiznejme si to - nemám z toho dobrý pocit. Polovinu z těch dní, co tu nejsou, jsem vážně chtěla napsat, ale nenapsala. Když jsem měla chuť spát, radši jsem šla pracovat než mě skolí únava, která mne poslední týdny provází víc a víc.

Když jsem si vyšetřila chvilku, cítila jsem jen vyčpělost z únavy a to jsem tuplem nechtěla psát. Slova tím načichnou. V takových chvílích nevidíte barevně ani duhu. A tak už nelze déle zakrývat "krutou" pravdu. A tou je:

NEDÁVÁM TO!
Jde to na sílu a to jsem si zakázala. A tak mi zbývá jen tohle přiznání.
Tohle nedám. Ne takhle. Ne s tím, co v sobě nosím...

Dovoluji si přestat! Dovoluji si naložit s vlastní motivační výzvou tak, aby byla motivující, aby byla užitečná, aby místo ubíjení opravdu probouzela.
Psaní miluju, ale teď mě drtí. Nevím přesně proč. Nechci to vědět. Nepotřebuji to vědět. Ale vím, že já sebe nechci drtit nějakou výzvou (protože je to výzva!), kterou dám. Teď to nedám. V tuhle chvíli ne.

Možná za týden bude vše jinak.
Možná to bude ještě horší. NO A CO?

Jen se už nechci nutit. Nechci se bičovat...
Co blázním, ksakru?

365/066 Skoro tři hodiny klidu

Čekání u doktorů jsou... jak to jen říct - dlouhá...
Když si zvyknete, že po příchodu do čekárny jdete maximálně s desetiminutovou prodlevou do ordinace, stane-li se něco jiného (tedy to, jak to znáte moc dobře z dřívější doby, než jste si to zařídili tak, že máte lékaře, kteří si svého i vašeho času váží stejně), jste tak překvapený, že ani nejste naštvaný.

To nějak ani nejde. Nejdřív jsem se zhrozila a vzdychla, když mi sestřička na příjmu naznačila, že to bude nejmíň na hodinu. Trochu jsem i zalitovala, že jsem se nevybavila knihou. Trochu jsem se začala obávat i o své přežití neb jsem ani nesnídala ani nepila. Vše bylo zbytečné.

Ty necelé tři hodiny čekání byly dlouhé. Ano, tři hodiny jsou prostě tři hodiny. Je to 180 minut v čekárně, kde si potíte zadek na nepohodlné sedačce. Kolem proudí lidé do jiných ordinací. S každým otevřením dveří té "své" toužebně sledujete rty sestry, zda zašeptají vaše ctěné jméno... Až pak k vašim uším dolehne, zajásáte, zvednete svý spocený půlky, abyste je usadili na 10 minut v ordinaci než vás vyřídí, a vy jdete - jupí - domů...

A já se přiznávám. Já si ty tři hodiny vlastně užila.
Určitě by mohly být podmínky pro zklidnění a jistou formu "meditace" lepší, ale buďme vděční za příležitosti. Byla jsem jen já a moje myšlenky.
Překvapivě jich bylo málo. Překvapivě nebyly dotěrné.
Navzdory všemu to byl ten nejlépe strávený čas posledních dní - vědomě přítomná, bez únavy, toužebně čekající a pak vysvobozená...

Díky sobě, že jsem to dokázala vidět přesně takhle...

365/063 Tři slova

Po včerejšku a nalití si čistého vína (ne)úspěchu loňského roku, je tohle prostě legranda, která ovšem tak legrační být nemusí, pokud by se to naplnilo.

První tři slova, která najdeš, prý vyjádří rok 2016.

Většinou v takových obrázcích najdu hned něco, ta slova mi skáčou před očima úplně sama. Tentokrát to bylo jinak. Vykolejilo mne to. takhle to neznám. Vůbec se děje teď spousta věcí, který jsou nové, nebo jsem si myslela, že už je to za mnou. Jak snadno se zmýlíme...

Oči bloudily a jakoby marně stále hledaly smysluplné slovo... až našly.

HUBNOUT - BRÁCHA - DOMOV

Kromě toho bráchy je mi to jasný.
Zhubnout musím tak jako tak a tenhle rok by to mohla být konečně ta správná příležitost.
Domov - nejen že chci dotáhnout proces minimalizace a debordelizace, ale v naprosto ideálním světě bych chtěla mít vlastní bydlení. Naprosto ideální svět roku 2016? Uvidíme.

A brácha? Jedině nějaký úplně zapomenutý a z tátovi strany - jedině. Ale co s ním bude, to se musím nechat překvapit. Má na to třistapětašedesát dní...

365/062 Jen malé zastavení

Udělala jsem si letos podruhé takový netradiční pohled na uplynulý rok a trochu se zděsila. Jednak jsem na spoustu věcí zatím nenašla odpověď, ale to, co jsem si s upřímností, které jsem v té chvíli byla nejvíce schopna, napsala, mne spíše rozesmutnilo, než potěšilo.

Možná to jen vidím moc černě. Možná je to ale jen prostý obraz pravdy, které vyšla najevo. Možná bych se tohle měla ptát častěji, pravidelně a vlastně je to o tom, co tady taky zmiňuju a furt jsou to jen slova...

Ještě mi chybí doladit pár podstatných odpovědí a je jisté, že to potrvá pár dní, než bude hotovo, ale nevadí. Dám si týden a pak budu soudit, nicméně teď jen pár postřehů...

- kdybych si nedala ten notýsek na "vděčnosti" nahoru do poličky, už jsem mohla mít celý měsíc a být o kapku šťastnější než jsem, takže je zase u počítače
- jediná možnost, jak mít vše, co chci (myslím poslední roky!), je naplánovat to - tedy nečekat, až se pro to uvolní místo, ale cíleně tomu přiřadit čas a nebát se, že se něco zhroutí, když budu něco dělat i jen a pouze pro sebe
- potřebuji najít nějakou výzvu, která mi zas dodá chuť a radost do života
- nakonec bych ale měla hlavně začít tím: neposrat se z peněz!