365/061 Zbavit se zbytečností

Dnes, hned poté, co jsem se vrátila domů, když jsem odvedla děti k tatínkovi, mi skutečně docvaklo, jak mě všechny ty nedoladěný věci doma brzdí. Ne to vědění, kdy vám mozek řekne, ale takový to vnitřní, kdy najednou něco hluboko ve vás ví, že jestli tohle okamžitě nevyřešíte (nebo alespoň systematicky nezačněte), váš život bude za další rok v ještě vetším háji, než jak se v něm cítíte právě teď.

A mě se najednou udělalo taaaak dobře... To nevysvětlíš!

Už od rána jsem měla tendence uklízet. Ale ne jen tak přesouvat věci zleva doprava, nebo na jejich skutečné místo (takových je tady taky dost), ale opravdu skutečně řešit množství věcí a uvolnit prostor, protože to je opravdu ten správný pojem pro můj dojem, který mne trochu znenadání zaplavil.

Je toho skutečně moc.
Skutečně HODNĚ věcí, které tu jen mrtvě jsou. A o spoustě vím, že by bylo potřeba je vyřešit, ale stále nějak doufám, že... je nafotim a prodám, už mnohem míň, že se budou hodit, ale u některých prostě fakt pochybuju a je to jen neschopnost se podívat a říct - potřebuješ x nepotřebuješ?

Dneska to byla jen taková první vlaštovka. Záchvěv jít do nového roku s čistým štítem. Je to ale velké sousto. Jejda, to víte, že je! Ale hroutit se nebudu a dokonce tak nějak v sobě už cítím, že opravdu nastal čas.

Začala jsem tím, co bylo nejviditelnější. Taška u botníku, taška vedle lednice, taška přesně u dveří mého pokoje a další taška před druhou skříní. No a pak jsem rovnou otevřela svou skříň a zbavila se svetrů, které jsem už nenosila a tuším, že nosit nebudu. Byly sice jen 3, ale k tomu 4 trička s dlouhým rukávem, několik s krátkým a pléd. No a z těch různě posbíraných tašek vznikly nakonec 3 velké balíky věcí na charitu. Poslední komínek ještě čeká na pár kousků, aby mělo smysl ho zabalit a už vím, kde do něj "seženu věci".

Dávám si poslední šanci vyfotit opravdu hezké kousky a zkusit je prodat, ale když ne, tak holt s nima proběhne - s lehkým srdcem - úplně stejný proces jako s těmi věcmi teď...

Ale ten pocit - u lednice místo, před botníkem místo, před skříní taky, jen za těma dveřma je to zatím takový na hraně, ale zato skříňka u dětí zvládá výstavku lega - místo komínků s nevyřešeným oblečením a to mne potěšilo vlastně ze všeho nejvíc.

Zítra s tím dojdu do kontejneru a první krok bude dokončen...

365/058 Jsem mimo

Píšu jen proto, že jsem řekla, že do toho jdu. Že je to výzva.
Vidím jak klopýtám. Vidím, že to takhle nejde. Dnes rozhodně ne. Jsem mimo.

Na jednu stranu padlo rozhodnutí. Na druhou je vše teprve přede mnou.
Není mi z toho dobře. Necítím se dost silná...

Směs klidu a napětí. Nikdy bych si nemyslela, že lze mít dva protichůdné pocity.
JDE! Jde to velmi snadno!

Chci jen, ať už je to uzavřené - vyřešené.
Pak budu mít jen ten klid.
Doufám...

365/057 Spánek snů

Zvláštní noc. Po dlouhé době se mi zdál sen. Sen, který jsem si zapamatovala. Sen, který byl barevný a ve kterém jsem ani na chvíli nepochybovala, že není snem...

To už se mi dlouho nestalo! A bylo to zvláštně silné.
V tom snu jsem se setkala s pumou. Ta druhá kočka nevím co přesně byla, ale pumu si pamatuju. Byla tam směs obav, pocitu nebezpečí a současně takový ten stav, kdy víte, že k něčemu takovému muselo dojít, a vy jen čekáte, jak se to vyloupne, ale nesnažíte se nějak extrémně měnit to, co se děje...

Když si zpětně snažím vybavit sny se zvířaty, není jich mnoho. Jako malá jsem, když jsem byla nemocná, měla jeden sen, ve kterém se vždy objevil hodný mluvící bobr, tak trochu ala Narnie, který mi poradil cestu.

Z období dospívání či ranné dospělosti si pamatuji jen dva sny, kde se objevila zvířata. Jeden s medvědem, který byl vcelku klidně plynoucí, a pak druhý trochu akčnější s tygrem. To bylo hodně velké drámo, tygr byl někde ve městě a přestože přátelsky, velmi důrazně mě konfrontoval...

Další sny mi v paměti neuvízly...
Tenhle je navíc zvláštní tím, že se odehrával v prostředí, kde žiju. Žádný vymyšlený svět, žádná symbolika - natvrdo doma, přesně tak, jak to právě je.

Mám pár výkladových favoritů, ale je jasné, že je čas trochu se hnout z místa...

365/052 Nevyrostla jsem?

Dnes zas krušný den plný rýpalských komentářů.
Je jasný, že něco dělám špatně. Ani po roce a půl to nevnímám jinak. Rozhodně se tím stále něco učím. A současně mi stále dost uniká. Anebo možná ani jedno...

Mám pocit, že omluva pro hulvátství je demokracie a svoboda.
Vysvětlení, proč jsem neempatický, je, že jiným chybí inteligence.
A důvod pro slovní rýpání je, že už mám prostě dost odžito.
A já si jen v duchu říkám OPRAVDU?

Vždy, když čelím těmto komentářům, procházím trním. Bolí to, ale těžko říct, co se přesně učím. Říkám si, proč ti lidé chtějí svůj čas věnovat něčemu, co je nezaujalo, co jim nedává smysl? Proč mají chuť to kritizovat a schovávají to za vznešené cíle, že nás čte hodně lidí a máme odpovědnost za to, co píšeme.

No OK. Hlavně má odpovědnost každý sám za sebe...
A vždy budou lidi, kterým se nebude líbit, co děláme.
Vždy budou lidi, co si špatně vyloží to, co říkáme.
Vždy budou lidi, kteří si vezmou osobně, jak to je řečeno.
Vždy budou lidi, co vás budou chtít za každou cenu opravit..

Vždy bude někde někdo podle kterého bude vše špatně!
A vypovídá to o mě nebo o něm?

Víc nadhledu, kočko. Blbneš.

365/051 Chtěla bych se vypnout

Chtěla bych jen chvíli vypnout. NEBÝT.
Možná delší chvíli.
Jejda. Boží by byly dva měsíce prázdnin, tak jako kdysi, když jsem ještě byla dítě, kdy jediná starost bylo to, jestli mám dobře nahuštěný pneumatiky v kole, jestli se mnou kluci půjdou hrát línej tenis nebo badminton, nebo jestli nemám od bahna všechny věci a jestli mi Kristí půjčí tu skvělou strakatou sukni na výlet do Tábora...

Svět dostal dva měsíce "pohody" - úžasný čas pro mne a uspořádání myšlenek.
Nikdy jsem tolik nevyrostla jako (p)o prázdninách, kdy se všechny ty věci za posledních 10 měsíců pěkně poskládaly i díky tomu, co se třeba stalo či nestalo o prázdninách.

Ale kdo ví, jestli bych je teď uměla využít správně - ke svýmu užitku. Už si ani nepamatuju, kdy jsem mohla, byť jen na víkend, totálně vypnout. Jo, jeden den to jo. Dva dny s odřenýma ušima. Týden? Bláznovství. Celý měsíc? Šílenost. Dva měsíce? Sebevražda...

Ale proč?
Vždyť chci jen chvíli zpomalit... Mít prostor srovnat myšlenky.
Jako kdybych snad chtěla podniknout soukromý výlet na oběžnou dráhu!
Ten se mi ale teď zdá mnohem reálnější, než dva měsíce prázdnin, který bych chtěla začít - a potřebovala, skutečně nutně potřebovala začít TEĎ HNED.

365/049 Předvánoční mikropauza

Chvilka předvánoční pauzy... Sama vykrystalizovala a já ji využila.
Už loni jsem si říkala, že zažít "to" znovu, pojdu. Nechtěla jsem tenhle prosinec prožít to, co minulý. Nechtěla jsem vypustit duši. Nechtěla jsem dřít hubou v blátě. Dostávala jsem se z toho ještě půl roku. Díky, stačilo!

No, k ideálu to mělo sice daleko, rozhodně jsem se nenudila a přestože bych potřebovala mnohem silnější osvěžení, jsem neskutečně vděčná i za tenhle klidný víkend. S dětmi, venku.
K obědu jednoduše špagety, k večeři skvělá pizza z pizzerie. Odpoledne venku, společné hrabání spadaného listí a večer koukáme na Grimma a taky na trochu překombinovanou Popelku 2.

Čas plyne pomalu, ale mně dojde, že to stejně nenabíjí. Přestože můžu vydechnout, nikam se nehonit, nic extra neřešit, je to málo... trochu to děsí, ale lepší něco, než vůbec nic. Opravdu?

S hrdostí mohu říci, že tenhle prosinec jsem fakt nevypustila duši. Jsem hrdá, protože jsem splnila svý předsevzetí. Nebyla to sice nějaká hawaj, ale dovolila jsem si i dost odpočívat (nešlo to vlastně moc jinak) a říct si hodněkrát "NO A CO!"

Dochází mi, že musím naskočit na nový level odpočinku.
Teď to rozhodně nebude lepší! Naopak. Musím se naučit odpočívat v mikročasech, žádný velký volno se v dohledné době nekoná. Respektive ne v tom, co prožívám a dělám teď. A já ještě nemám plán, jak to změnit, ale už vím, co bude součástí moje jantry na rok 2016.

365/046 Nač se furt (vy)omlouvat

Když žijete život, nelze být v každé chvíli dokonalý...
Ne, nelze být perfektní. Vždy vědět správnou odpověď, vždy se zachovat správně, vždy si zachovat klid a vždy být nad věcí. Ale přestože možná nelze vždy být TIP TOP, vždy můžete říct "dost, takhle se mi to nelíbí. Teď jsem to neudělala tak, jak bych skutečně chtěla, aby to bylo."

Nemůžete vrátit čas, ale můžete se rozhodnout, že příště to bude jinak.
A možná to příště nebude, možná se to povede až na podesáté. No a co?
Můžete být ve vleku, nebo udávat směr. Což neznamená, že vedete celý svět vstříc zítřkům, stačí když povedete životem sami sebe. Když sebou a tím, co se stalo, co už je odžité, se nenecháte vláčet, ale vědomě se rozhodnete, že tohle nefunguje a tak to prostě dělat nebudete.

Dřív jsem si myslela, že tohle nestačí. Nestačí se rozhodnout a všechno bude růžový. Ne, to uvědomění fakt nestačí. Ale je to důležitý první krok, který může změnit vše.

Za uvědoměním, jak jste se chovali a co pitomého jste udělali, by mělo přijít i to nové očekávání. Jak by to mělo být jinak. Nový scénář! Ideální je si to vyzkoušet i zpětně, na tom, co už se stalo a nasimulovat si stejnou situaci se zcela jinou reakcí, se kterou spokojeni jste.

Je to proces a já jsem stále na začátku...
Ale víte co, je to neskutečně osvobozující. To uvědomění, že mám volbu. Opravdové niterné uvědomění, že jsem to já, kdo si (z)volí svou reakci. A nakonec je jedno, co se děje. Buď jste anebo se dějou vaše programy. A tu volbu máte vždycky. Já vím... a přesto jsem nevěděla...

Chyby jsou povoleny.
Jejich náprava je samozřejmost.
A všichni máme tolik času, kolik bude třeba.
Ale vážně není nutné čekat "na příště"...

365/045 Honba za ničím

Poslední dny, asi jak se blíží konec roku, slunovrat a taky moje narozeniny (no jo, ještě měsíc, ale přesto...), začíná mi přicházet hafec myšlenek a vyžadují mnohem hlubší zamyšlení, než tyhle povrchní první myšlenky, které tady zaznamenávám, ale i to k tomu celému procesu patří.

Odhrnuji jednotlivé slupky, abych se dostala k jádru věci. Od povrchního k hloubce, která má šťávu. Která stojí za to...

A tak si říkám, jestli to všechno, po čem toužím, nejsou BLBOSTI.
Ano, jsem Hvězda. Jistěže toužím po spoustě věcí a taky po spoustě "pozlátka". Jedna věc je, že mi to něco udělá radost, ale proč já to všechno chci?
Až toho dosáhnu, co potom? Začnu toužit po něčem jiném...

Je chyba v toužení? Nevím.... Možná jen v té formě, kdy si klademe podmínky a toužíme po něčem a pak, až to budeme mít, budeme... Podmínky. Stále nějaké podmínky pro pocity radost, štěstí, smyslu života. Nelze se k tomu dopracovat nějak jinak? A je skutečně nutné se k tomu dopracovávat?

Nějak mám dojem, že jsem si vytvořila zeď z podmínek pro štěstí a spokojenost a nevidím to štěstí, které, byť jsem ho úplně neměla vytoužené, nebylo to tím, po čem jsem celé mládí prahla, tak ho mám. Přišlo, je tady a já, jen zaslepená nějakou svou touhou, pro samé stromy nevidím les. Nevidím, že to štěstí a spokojenost vlastně mám.

Hledám furt nějaký smysl, ale i ten mám.
Co bych chtěla víc než jen být tady a teď a prostě žít na max to, co žít můžu? Kam furt unikám?

Opravdu jdu za štěstím, nebo mílovými kroky od něj?
Opravdu má větší smysl to, co mi stále uniká, než to, co už dávno mám?

365/044 Nespavá

Poslední noc, kdy jsem nemohla usnout, byla ta, když jsem se dozvěděla, že zemřela má babička. Jsou to dva měsíce zpátky. Od té doby jsem možná ještě párkrát myslela na spoustu věcí, ale už dlouho ne tak, že by kvůli tomu nešlo ani pořádně usnout.

Dnes, navzdory únavě, brouzdaly hlavou myšlenky bez ladu skladu a bylo mi úzko, jako už dlouho ne. Celý ten uzel myšlenek mne zmítal takovým podivným strachem, že i kdybych měla už dopřemýšleno, napětím bych jen stěží usnula.

Myšlenky jsou sviňa.
Jakmile si s nima začnete hrát, ty hry jsou někdy neuvěřitelně ničivé. Užíráte se sami sebou a tím, co nevíte. Užíráte se radikálností svého rozhodnutí. Užíráte se tím, že pochybujete, zda je to správně. Užírá vás ta snaha rozřešit pravdu. Ta touha něco označit, mít výsledek, mít hotovo.

Marné hledání.
Spala jsem jen napůl.
Jsem unavená a stejně jsem nic nevymyslela.
Tyhle hlouposti bych si mohla pro příště odpustit...

365/41 Slova... to je FAKT síla!

Ne, neobjevila jsem nic nového. O síle slov už vědělo mnoho lidí přede mnou a někteří ji využili i zneužili. Tak to prostě bývá. Tak to je.

Já jen, že nic se zas nemá přehánět. A nic není všemocné. Možná, že ani ta slova.
Bůh ví, a možná, ve vší ateistické úctě, že ani ten neví, kde je jádro pudla. Co je to, co dělá tu sílu, která staví nebo ničí...

Ono je to tak nějak jedno s druhým. Nebo spíš možná lépe řečeno: jedno bez druhého, a možná i třetího a čtvrtého - no jo, je to pěkná grupa! - není nic. Jen ta součinnost vytváří celé kouzlo.

A to je skutečné umění. Protože hranice může být někdy velmi tenká. Ta hranice, kdy silná slova silných lidí (ne)postrádají něco, co vás vtáhne - bez pochybnosti, bez zbytečných myšlenek, bez logiky, dedukcí a her...

To je pak fakt síla!
Ale nádherná...
Díky za to.

365/040 Štěstí pro všechny

Mělo by štěstí přijít opravdu ke všem?
Mělo by štěstí hlavně chodit k nešťastným?

To víte že mělo. Štěstí by mělo být pro všechny. A prozradím vám teď jedno veřejné tajemství - ono je pro všechny. Sakra, to víte, že je pro všechny! Všichni tady máme všechno k dispozici. Máme dokonce častokrát víc, než bysme si dovolili doufat. Víc než bysme si troufli žádat.

A to je celý kámen úrazu!

Tyhle nepříliš objevné, ale tvrdě reálné myšlenky, mi přišly poté, co jsem publikovala takový vcelku nevinný citát o štěstí: "Pokud jste šťastná, štěstí k vám přijde. Protože štěstí chce být tam, kde štěstí už je."
Několik komentářů tak nějak úplně nesouhlasilo - jak už jsem naznačila větami výše.

Jenže včera mi to docvaklo, když jsme s dětmi poslouchali Donutilovu pohádku na Déčku. Byla o Chudáčkových. Byli dva - pan a paní Chudáčkovi a paní Chudáčková si neustále stěžovala, jak všichni všechno mají a ona furt NIC. Uměla si to své chudáčkovství grandiózně užívat. Neměla nic - mouku, koření ani cibuli, natož pepř, majoránku, sýry či chleba! "Nic nemáme!" řvala z okna.

Paní Chudáčková neměla nic, co více či méně, potřebuje...
Pak jednou na procházce u vody ulovil pan Chudáček na cizí prut rybu. Ne tak obyčejnou, hnedle zlatou. A ta by mu prý splnila 3 přání. Tak s ní pelášil domů a víte co?

NE, neměli se pak dobře. Neměli všechno, co chtěli.
Dál měli NIC z toho všeho, co paní Chudáčková tak děsně chtěla a potřebovala, protože když měla štěstí přímo pod nosem, na dosah ruky, zachovala se přesně tak, jak se tihle "chudáčkové" chovají - nevěřila a nevěděla, co si najednou smysluplně přát...

MOHLA MÍT VŠECHNO. Ale svým způsobem nechtěla. Paní Chudáčková měla svůj program a ten prostě dál žila, bez mrknutí oka. A tak se jí plní, co "chtěla" - dál si může stěžovat na to, co nemá. Zapikolovala se ve svým chudáčkovství...

Jo, taky se v tom občas přistihnu. No jejda, jak já umím být někdy skvěle paní Chudáčková. Umím to, když si docela nenápadně začnu říkat, co všichni báječnýho mají a začnu podle toho určovat svou hodnotu... Naštěstí mne to brzy přestane bavit, protože to prvně nic neřeší a za druhé se při tom cítím hrozně... A to mne nebaví...

A tak na závěr dodávám: Štěstí přijde ke každému!
Přijde i k těm nešťastným a k těm, co skutečně potřebují. Chodí k nim pořád... ke všem...
Ale copak můžete vidět to, co v sobě nemáte?

365/039 K čertu s tou osmičkou

Poslední roky moudřím. Začínají mi rašit osmičky. Nějak si to ale holky furt rozmýšlí a nikam nespěchají. Jdou postupně - jedna za druhou.
Už docela chápu proč.

Úplně jsem po těch letech, kdy mi už zuby prostě nerostou, nějak odvykla, jak hodně je ten proces v určitých fázích nepříjemný... Když mi kolem pětadvaceti (už nevím přesně) z vesela rostly během několika let sedmičky, byla to taky lábuž. Stihla jsem to zapomenout.
Přece jen, ten prostor tam byl a tak nějak jsou i jiný věci, kterým člověk věnoval pozornost. A pak taky ta skvělá funkce mozku, která postupně vytěsňuje různé nepříjemnosti někam na pozadí všech pozadí...

S osmičkama je to jiný. Moudrost bolí. A mou pozornost si zjednaly na max. Ta první vlevo nahoře si to odbyla během posledního roku. Na řadu teď přišla druhá horní.
K mé škodě o poznání egoističtější výstup.

Už od neděle jsem cítila velké pnutí v dásni, ale to byl jen slabý náznak. Dnes dosahuje vrcholu! Doufám. Vrcholu tak mocného, že ani nemohu pořádně jíst. Ne proto, že by tolik bolelo, když se mi tam dostane jídlo (koušu prostě zcela automaticky na druhé straně), ale já za boha neotevřu pusu víc než na lžičku. A běda jestli je na ní kopeček. To už trpím. Nepřekonatelně!

Dneska jsem jedla brambory po pidi plátcích. Penne k obědu byly teatrálně dokonalý. Okusovat jablko? Blázníte? Ale banán na plátky je boží... Paradoxně mi nevadí oříšky - mandle - jsou dokonale placaté, projdou skoro zavřenou pusou. Víc není třeba - víc než pár centimetrů pusu bezbolestně fakt neotevřu. Takže neotevírám a jen doufám, že to brzy přejde. Snad!

Aby toho nebylo málo, honí mě mlsná právě na ořechy, tak jsem ráda, že alespoň tohle ničemu nevadí...

P.S: Už "rozumím" těm divným slovům, které pronesl zubař před 2 měsíci při kontrole, kdy komentoval osmičku, která ještě nebyla na světě... Věděl, co já ještě nevím, filuta.

365/038 Jistota samozřejmosti

Když věci nejsou tak, jak běžně jsou, vykolejí nás to. Mě teda určitě.
Tak nějak se pohodlně spoléhám na to, že určité věci jsou. Spoléhám se na samozřejmost. A pak jsem překvapena, když to samozřejmost není...

Všimli jste si, kolik věcí bereme den co den jako samozřejmost?
Třeba, že já půjdu do práce a děti do školy. Tak to je. Tečka.
A pak to tak není.

Těším na svých 6 hodin klidu na práci, co si budeme nalhávat, a jsem pěkně nevrlá, když je nemám. Už vůbec neuvažuji o tom, že by to tak nemělo být. Takže když není, rozhodí mě to a moje soustředění je nejisté jak papírová lodička... Tak málo mi stačí...

Možná tohle děláme v mnohem důležitějších věcech.
Možná takhle samozřejmě bereme až moc věcí v našich nedlouhých životech.
Všechno to, co kolem sebe máme a polovinu možná ani už nevidíme.

Na jednu stranu jsem rozhozená, na druhou stranu si takhle vždy uvědomím, jak žiju na automat. V určitých chvílích, určitými myšlenkami. A nějak jsem si furt nezvykla. Nakonec je vlastně "dobře", že ty děti nejsou stále jen zdravé, že narušují stereotypy a ukazují mi, byť ne zcela ideálním, ale značně funkčním způsobem, jak je druhá strana mince rutiny pěkně zapšklá...

365/037 Dvě smutné myšlenky

Dnes byl moc smutný den. MOC. Cítila jsem se po dlouhé době opravdu opravdu smutně. Ale navzdory všem slzám, řinoucím se do mých očí, a povzdechům, vyrážejících z nitra mé hrudi, přišly mi dvě drobné myšlenky, které si chci jen zaznamenat.
Hlubší analýzu, zda vůbec, nechám na jindy...

Myšlenka jedna. Už jsem si toho všimla dříve, ale nikdy mne nenapadlo, že by to mohl být tichý program. Vplížil se ke mne a vždy si najde dokonalou chvíli pro spuštění, ten program zní: "Čím víc a hladčeji (radostněji) všechno jde, tím spíš musí přijít chvíle, kdy se to začne kazit!"
Jako kdyby něco ve mne mi bořilo štěstí. Ne úplně všechno, ale hlavně takové ty chvíle, kdy jsem překvapena, jak to všechno skvěle jde, že si to uvědomím - jen tak mezi řečí. A to mi navazuje na myšlenku, kterou už jsem si v sobě uvědomila vcelku nedávno - proč vůbec neoslavuji, když se něco povede...

Myšlenka dvě. Navzdory všemu tomu, co jsem se o sobě dozvěděla díky absolvování různých kurzů a čtení různých knih, jako bych nikam nedošla. Jako by to byly jen věty, které jsem četla a slyšela, ale není ze mne lepší žena... Super žena. Ne, jsem jen obyčejná holka, která má dál svý zas*aný problémy...

Jo, mami, je to dobrej postřeh! A já se bránila tím, že teď toho teda zas tolik nevědátoruju. Ale kromě toho, že cílem toho všeho není být super, ale začít spíš chápat věci, jak se dějí, a nalézat cestičky, jak se dostat ze tmy ven do světla. Jedna z věcí je, že si neudělám dost prostoru pro to málo, co se dozvídám, abych vše zvědomila a uvedla do praxe. Už předtím jsem s tím měla problémy, a teď jako bych už vůbec nevěděla kde začít. Ale pak přišla opravdu tvrdá rána v druhém kole mikromyšlenek - vzpomněla jsem si na jedno video od Randyho Gaga, v němž hovoří i tom, že jsme průměr 5 lidí, se kterými se setkáváme nejčastěji...

A to je celé.