Dárek, který nesmite pošlapat. Díky, za kterým je "ale", je jako dárek, který sami zničíte. Nikdy jsem si to tolik neuvědomovala, jako v moment, kdy čekáte na reakci. Kdy nevíte, zda jste to udělali úplně the best a čekáte, jak to dopadne. A pak vidíte, že to je dobrý a že jste nepřešlápli, ale jakýkoliv malý ALE se v tu chvíli do vašeho mozku zapíše jako zásadní prohřešek.
Najednou to díky má trochu hořkou dochuť. A úplně zbytečně. Proč to ten mozek takhle udělá? Proč se nakonec zabývá tou drobnou bezvýznamnou chybkou, když celek byl skvělá práce. Myslím, že slova díků, pochvala, kompliment, by neměla zkazit nějaká výhrada. Oč drobnější, o to ničivější. Stačilo by to jen oddělit, aby si člověk vychutnal své malé vítězství a až opadne euforie, vstřebat odděleně jednu jedinou drobnost, která není to ono.
Mám se dobře? Upřímně ne. A teď v tom nehledejte víc, než v tom je. Beru to trochu z vyšší perspektivy, ne jen jako obligátní zdvořilostní "jak se máš!", ale současně žádný drámo, Vyložme si fakta. Celé dny se snažím jen vydělat peníze, abych mohla přežít, To, co mi chybí, je žití. A bez toho, se těžko můžeme cítit šťastní a těžko se můžeme mít dobře...
Nestojí to za to. Nic za to nikdy nestojí, abysme položili zdraví na oltář práce. I kdyby byla pro naší firmu. Hůř když není. Ale nic a nikdo nestojí za to, abysme mu obětovali zdraví. Nebo dokonce vyhořely. K čemuž jsem taky neměla daleko, pokud bych nedala stopku a spíš to možná bylo jaro, nebo něco ve mě, co náhle chtělo strašně sabotovat to, co mne zranilo. A musím říct, že léčba se mi moc líbila. A nejlepší je, že mi vlastně nic neuniklo. Dneska se sama sebe ještě nebudu ptát, jak jsem to dala. Mám ještě večer, kdy chci těch pár věcí dotáhnout a být tak o kapku spokojenější. A pak se na to podívám, jak jsem to dala, nebo nedala. A nejvíc mne pak zajímá to moje počítání. Víkendy třeba neřeším, ale i tak věřím, že jsem dost pečlivě sledovala své činnosti a tak si ještě udělat čas a vidět to, jak to je. Možná se budu divit. dala jsem si limit 1 hodinu prokrastinace denně. Ono to taky nebude tak žhavý - fyziologické potřeby a občas nějaká ta touha přečíst si něco výživného i z jiného soudku...
