14. října 2017

197: Párty nekončí, párty pokračuje

Už si ani nepamatuju, kdy jsem domů přišla po půlnoci, protože párty. Vlastně mi určité věci začaly od určitého okamžiku připadat nemyslitelné. Jistě, moje chyba. Ostatně, člověk sám sebe zakleje spoustou nesmyslných představ a předsudků, které se skoro zničehonic vynoří, pěkně se v něm uhnízdí a je po legraci.

13. října 2017

196: Nad mými schopnostmi mu zůstává rozum stát

"Mami, vůbec nechápu, jak TO všechno zvládáš." pronesl naprosto vážně s nezatajitelnou měkkostí i úctou v hlase můj prvorozený.
"Co jak zvládám?" odvětila jsem nechápavě.
"No všechno... Vyprat věci, uklidit, dojít na nákup, připravit nám ráno svačiny, jít s B do školy a pak ještě pracovat celý den na počítači..." Zaskočil mě, filuta. Než jsem si stačila cokoliv promyslet, slyším se, jak říkám "Ty jo, ale já to někdy vůbec nezvládám."

11. října 2017

194: Nebát se pouštět svoje přání

Možná za to může padající listí nebo deštivá odpoledne, ale s podzimem si začnu mnohem víc promítat svůj život a nad některými rozhodnutími mi zůstává rozum stát. Na co jsem myslela, když jsem udělala to nebo tamto? A myslela jsem vůbec?

10. října 2017

193: Zbytkový zranění neprožitých teď

Jsou okamžiky, který nejdou opakovat. Prostě nejdou. Buď je prožijete nebo je navždy promarníte. Buď se stanou anebo navždy zůstanou jen snem, přáním nebo něčím, co jste mohli prožít, ale neudělali ten poslední krok k tomu, aby se tak stalo.

3. října 2017

186: Když tvoříš, jsi svobodný

"Kdy doděláš ty blanický rytíře?" ptám se ho už trochu naštvaně.
"Dneskaaaaa" ozve se otráveně. Uh.
"Ale kdy? Už je spousta hodin!" prudim. Nedivte se mi, řešíme to od pondělí. Už od minulýho, ale to byl nemocný (ehm) a tak to má stále za úkol. Neodevzdaný úkol.

27. září 2017

180: Měsíc v Zemi Návyků

Pravidelné plnění úkolů? Vytváření a dodržování návyků? O-ou, to je něco, co se v mém podání stává věčně neúspěšným bojem. Nechci říct, že by se mě samotný nikdy nepodařilo ukotvit si nějaký návyk, a to, že si teď rychle nemůžu na něco vzpomenout, vůbec nic nedokládá. Všichni ale víte, jak to je, když nad sebou (ne)máte pevnou ruku. Je úplně jedno, jestli je to ruka kámoše, rodiče, učitele nebo nějaký apky. Hlavní je, když vám tenhle dohled nějakým způsobem pomáhá.

25. září 2017

178: A zase mi nejsou!

V neděli jsem odporoučela špinavý džíny do koše s prádlem a dnes ráno sáhla pro nový. Potud byl svět v pořádku. Pak jsem si ty kalhoty oblíkla... A zjistila, že mi nejsou. Zase! Tak to je úlet, rozesmála jsem se. Máš, cos chtěla, zaznělo mi v hlavě a já si vycvakla vtipnou fotku do zářijového WOL!

21. září 2017

174: Chyba je v nás?

Někdy si myslíme nebo uvěříme tomu, že chyba je v nás. Jen v nás. A přestože to je pravda z jistého úhlu pohledu, z toho druhého můžeme vidět stejně omylného člověka, bojujícího se svou vlastní slabostí s možná stejným (ne)úspěchem jako my. Z nějakého důvodu to ale takhle nevidíme. Zahlceni vlastními myšlenkami a pocity, se odpojíme od zřejmé pravdy, která je nám z vlastní nevědomosti skryta. O to krásnější je moment jejího uvědomění...

19. září 2017

172: Najdi si někoho

"Nebuď sama." Pobízela mě nic nedbajíc toho, že jsem jí už ×krát říkala, že mě to teď nebere. "Zvykneš si být sama a každým rokem bude těžší si někoho najít." Já už si zvykla... A jsem s tím OK. "To není dobře!"

15. září 2017

168: Znovu napnu tětivu

Já vím, že se má mířit vysoko. Občas to zkusím. Nevím, zda mám jen špatný vybavení nebo nevhodný výzvy, ale všechno prostě neplatí pro všechny a já bych už konečně měla pochopit, že moje cesta je pouze přes postupné kroky. Všechny ty snahy něco přeskočit, a být hned TOP, propadnou mým naturelem a zůstanou někde na zemi, kam už nedosáhnu.