Mám pocit, že jsem tak trochu jako ve snu.
Vím, že je život, který je tady a teď. Vím, co je potřeba dělat a vím, že některé věci chci dnes s chutí odložit, protože teď potřebuji dotáhnout něco pro sebe.
Nějak se bojím, což není tak úplně správný výraz... Spíš je to tak, že se tomu nelze vzpouzet, a ty první kroky musím dotáhnout. Nechci dělat žádné úkroky, chci zůstat v proudu, ve kterém teď jsem, a odmítám se vzdát téhle vlny. Říkám to rovnou: "Dobrovolně neslezu!" Chci si to užít a nechci už jen vzdychat.
Já teď už nejsem ta, která nad vším jen vzdychá a říká si "Až někdy!" Ani náhodou.
Něco se zlomilo a já to chci teď. Chci žít svý sny.
Chci to všechno, co jsem děsně dlouho odkládala, dotáhnout teď. HNED!
Nejlépe hned...
Po pravdě? Nutit se nemusím. Jde to tak nějak samo. Nad ničím není třeba nijak dlouho přemýšlet. Krásně se vše seskládává a já to jen zhmotňuju. No jasně, že to není dokonalý, jasně že to má mouchy - třeba můj web rozhodně. No a co? Stále jsem jen oddalovala něco, co už vlastně bylo a proto se nemohlo nic posunout dál. Plánů a přání bylo až až, ale žádný stále viditelně. Mnoho schovaných. Nyní chtějí zářit.
A já s nimi. Směle...
Bylo na čase, co.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)