Třistapětašedesát 019

Ledové kafe po ránu. A stejně jsem na ránu. Teda potřebovala bych prostě nějak nakopnout. V žaludku mi sice žbluňká přeslazený kafe ledový a bylo fakt dobrý, nečekaně bodlo, ale nenakoplo. Německá kvalitka italského stylu. Chyběla už jen šlehačka. Rozhovor s *T* nad kafem o znemožněném přechodu z práce do jiné práce. Oni přece nepropouští. Hmmm, to jsou mi věci.
A tak jsem zas ráda, že jsem ráda.

Upekla jsem mřížkový tvarohový. Hmmm. Ještě včera jsem laškovala s obyčejnou bábovkou, ale nakonec jsem dnes na nákupu rozhodla jinak a v podvečer po příchodu ze školy jsme za mocné asistence dětí upekla pořádný tvarohový mřížkový. Dala jsem ho do dortové formy, aby vznikla poctivá šťavnatá vrstva tvarohu. V nadšení jsem jaksi přeskočila moment nasněhování bílků. Nu stane se, bude taky dobrej. A je, musím říct. Prostě se poved.

Uvíznuté v krku. Pár slov, která se derou a nedoderou. Jen na sucho polknu a pak zaplaším vše, co by přehnaně dotíralo. Já ani nevím co říct nebo neříct. Jen cítím, že něco zůstalo nevyřčeno. Protože jsem zatím nenašla ta správná slova. Protože zatím nejsou uši, které by mohly naslouchat. Protože zatím není srdce, které by se kvůli tomu zachvělo. Zachvělo kvůli mne. A tak pár slz, které setřu z lící, jsou jediné, co si svobodně žije svůj okamžik až do slaného konce.
Zbytek představení jindy...