Třistapětašedesát 015

Liška je Ego. Je to lhářka a falešnice. "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..." řekla Malému princi a tím ho zaháčkovala do neuvěřitelné lži strachu ega. Strachu ze ztráty.
Vytvořila pouto, aby si navždy strachem pojistila lásku...
Tenhle citát rádi používají manipulátoři, tak až ho uslyšíte a uvnitř pocítíte divné sevření, tak jako dnes znovu já, tak věřte, že tohle opravdu NENÍ láska. Tohle ne!
A nikdy ani nebyla. A nebude! Nemohla by!

Stavila jsem se za babičkou. Slíbeně: pověsit záclony, protože to umím nejlíp, a ostříhat, protože to taky asi umím nejlíp. Minule si teda stěžovala, když jsem jí vzala na cenťákovýho ježka, tak nevím no. Dneska chtěla zas ostříhat víc, prý podobně jako minule. Tak to mne trochu vyrazilo dech, když jsem si vzpomněla, jak jsem ještě 14 dní poslouchala, že jsem to přehnala. OK, takže na krátko! A tak jsem to zas vzala stejně. Opět trochu překvapení. Šmarjá, jsou to JEN vlasy, zas narostou!
Nu což, má alespoň zas na dva měsíce pokoj se stříháním. A já těch 14 dní přežiju - kdyžtak nebudu brát telefony {smích}

Chtěla jsem, ale nakonec jsem to nechala být. Já vím, že když něco chci, tak bych měla pokračovat na další krok, onehdá jsem si to zapisovala do notýsku citátů. Chtěla jsem, ale pak, když na to přišlo v reálu, zastavila jsem se a sama sebe se zeptala, zda by to šlo i bez toho. Zda to není jen berlička, zda to není jen proto, že můžu a protože je za tím nějaká touha, jen chtění. Přede mnou páteční šnůry aut na magistrále a moje proč mělo chabé aliby. Vlastně nemělo vůbec žádné. Mělo jen to chtění. V tu chvíli to pro mne bylo málo. Moc málo!

Jdu spát před půlnocí. Musím. Jsem taaaaak utahaná a bez nápadu, že by stejně nemělo smysl snažit se teď cokoliv tvořit. A to nijak nesouvisí s vášní a láskou k psaní. Raději si dát pár - rozuměj alespoň 7 - hodin spánku a pak zčerstva se do toho naplno opřít. těším se na zítra. Těším se na tu výzvu.
Rychle spát. Snad mi to pomůže {mrknutí}