24. září 2014

Třistapětašedesát 013

Nemá slipy. Nějak se stalo, že ten můj chlapeček vypotřeboval veškeré čisté prádlo a tak se dnes musel spokojit s náhradními, které jsou ale o velikost větší a tak v nich, mírně řečeno, plaval. Cestou do školy si stěžoval, nicméně neměl na vybranou. Jak mi vyrostl, zas toho nemá dost a jak čekám až se to nakupí, tak se sice nakupilo, ale nějak jsem to zapomněla šoupnout do pračky, no. Tak až dneska...

Zvládám. Ten okamžik bych si měla pořádně vychutnat! Po dlouhý době jsem se ocitla ve chvíli, kdy mám pocit, že MÁM hotovo - alespoň pro tu krátkou chvíli. A to je co říct. Vychutnávám si to - vteřinkově!
Padl na mne takový ten neopakovatelný klid, který přijde po dobře odvedené práci. Ten dojem hrdosti, že jste něco zvládli podle své normy a v čase, který jste si vymezili. To jsem dlouho nezažila. Tý jo, supr to je. Ale možná si to jen málo dovolím. Možná furt jen spěchám za dalším výkonem, místo abych si užila tu chvilku potěšení, trochu se tak nadopovala na další úkol. To je možná další výzva pro mne!

Nechtít víc. Jít dopředu, ale nechtít víc než okamžik dovoluje. Nešponovat furt všechno až za hranici. Někdy jsou věci dobře tak jak jsou. Vlastně někdy je dokonalost v tom, že si vychutnáme i to, že to dokonalé ještě necítíme, že k té dokonalosti teprve směřujeme. Jak můžeme vědět, že chceme víc, když se ani, v tom co máme, naplno neporochníme, abysme se ujistili (ano, ujistili!), že tohle je jen mezičlánek, že směřujeme dál. Co když totiž chceme někam, kde už by to nebylo "to ono".
Na některé věci prostě mozek nemá správnou odpověď. Na něco prostě nestačí. Tak proč nedat prostor tomu, kdo rozumí, kdo ví... A věřit mu. Věřit svýmu srdci, že bije jen a pouze pro naše plné štěstí. Nic víc.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)