Mnohem míň unavená, ale stále tak trochu mimo. Víkend byl vážně nářez. Asi za to může i ten mladý kokos. Byla jsem tak nějak pod vlivem a teď už nejsem a tak to všechno doznívá. Ale stále si připadám tak trochu za oponou. Jako by mezi mnou a světem byl průhledný závěs, takový ten igelitový do koupelny. Možná kdybych dýchla víc, tak se orosí. A tak radši jen držím svý tělo, aby fungovalo a víčka, aby neměla chuť se přivírat. Tak uvidíme... ale nakonec jsem zvládla makat až do noci. Jako vždy!
Někdy se nemůžete zeptat, i kdybyste sebevíc chtěli. Protože třeba nechcete slyšet odpověď, ať bude jakákoliv. Vlastně se bojíte, že byste neunesli tu odpověď, kterou nechcete slyšet. A čert vem to, že je stejná šance slyšet opak. Pokud prostě nejste dost silní, nemá smysl vykročit. Bez odvahy radši ještě chvilku poseďte. V odpovědi tví celá vaše obava. A taky doufáte, že je to jen chvilkově zbloudilá myšlenka, která se třeba přehlížením vytratí. Že už je ale upozaďována nějaký ten den mírně ignorujete. No, jsem zvědavá, jak dlouho mne to bude bavit.
Potkala jsem skejťačku. Měla šifonovou sukni, byla blond a všichni se za ní otáčeli. Odpolední město bylo lehce prosluněné a já šla do školky. A tohle bylo jak z scéna z videoklipu. V hlavě se mi sama rozehrála melodie, vše se jakoby zpomalilo. Vzduch byl lehce navoněný sluníčkem a vlhkostí staré zástavby města. Někdo spěchal a jiný šel pomalu, jako by život neměl kam utéct. Silnice byla prázdná a ta sukně vlála měkkým poryvem vánku. Stála vzpřímená, plynně jedoucí, a přesto uvolněná a nad věcí. Vše bylo jakoby mimochodem a přesto tak výjimečné. Bylo těžké se neotočit. Měla jsem chuť zpomalit ty záběry, zoomovat a pronásledovat jí za roh. Dostat se blízko k jejím vlasů a nechat je ve větru stínit v záběru vstříc ulici.
Potkala jsem skejťačku. Měla šifonovou sukni, byla blond a zpomalila na chvíli čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)