17. září 2014

Třistapětašedesát 006

Tak jsem si to konečně cvakla. Cestou ze školy míjím jednu příjemnou restauraci. Navíc je i vtipná - minimálně tedy jejich nabídková tabule. Tento týden mají Italské dobroty, no a na jejich tabuli se lehce naklání legendární italská stavba nacházející se toho času mírně křivě v Pise.

Možná s tím taky zápasíte: neznám svou hodnotu! To se jeví jako problém. Snadno se pak může stát, a taky se stane, a vlastně už se i stalo, že jsem něco dělala těžce pod cenou. No jo, jenže jak zjistit svou cenu, když těch měřitelných věcí je prostě zatím setsakra málo k posouzení? O nějakých číslech se dá začít uvažovat až v této době. A to má pak samozřejmě vliv na to, že si sama podkopávám nohy, že si sama sobě ubližuju, že se dobře neocením. Pak můžu makat od nevidim do nevidim, všichni budou vesele bohatnout a já budu dloubat prstíčkem.
Je čas to změnit!

Koupila jsem šunku pro děti nejvyšší jakosti. Riskla jsem to. A prošlo to. Nemusela jsem dokládat ani původ, ani jinak předkládat hodnotnost mých ratolestí. Takže i mé děti jsou tak nějak výběrové, zkrátka skutečně vysoko jakostní. Mám to už bílou na modré. Oběma chutnala. A mě dneska k obědu taky, šššš...

Večer jsem si mezi únavou a prací přečetla moc dojemný příběh (taky si ho přečtěte) a myslím, že by to měli dělat na všech školách povinně, protože je to prostě nádhera...
Dojalo mne to. Maximálně!

A tohle jen tak na usnutí...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)