13. září 2014

Třistapětašedesát 002

Unavená. Chci spát. Chci spát a odpočinout si. Vypnout. Tak snad jindy, dnes ne...

Mělo pršet. Neprší. V noci jsem ještě změnila post na FB, aby víc ladil s předpovědí. Myslela jsem totiž... zkrátka nechtěla jsem opakovat to co se stalo před 14 dny. No, ještě jim na to někdy skočím. Neprší. Dokonce provokativně vysvitlo sluníčko. Na chvíli, ale vysvitlo...

Zlobím se. A taky se cítím zklamaná, rozladěná, osamělá. Zas budu řešit věci, který už jsou dle mého vyřešené. Necítím se dobře. Vím, že budu zas rozhozená minimálně ten den. Odmítla jsem řešit to v neděli. V pondělí se tomu nevyhnu. Ale sakra řešit co? Že se člověk mění? Že občas nerozumí tomu, že si něco myslí a cítí, a že čím víc se do toho ryje, tím to není lepší?
Proč se se vším musí hýbat, proč se prostě věcem nemůže dát prostor, aby samy ukázaly zda tak mohou být. A pokud ne, tak se to doladí později. Proč čekat až se dveře otevřou, když je mohu vyrazit... ach jo.

Zlepšit si náladu - yes...
Tak jsem alespoň, když už nic, nahrála nějaké obrázky mandal do svého alba. Mám furt skluz. Vždy si vzpomenu až v pondělí a pak si řeknu, vždyť máš celý týden na limit, což je 20 fotek. Jenže takhle si to říkám už zase celý měsíc. Přitom by stačilo dát si 1 hodinu týdně a bylo by to! Měřila jsem to - připravit 10 obrázků včetně nahrání trvalo 40 minut. Jen 60-80minut. Víc nechci!
To nelze najít v 168 hodinách jednu, kterou bych tomuhle věnovala? Co dělám všechen ten čas? A proč jsem k sobě stále tak krutá...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)